Krkonošská rašeliniště patří mezi jedny z nejcennějších a pro mnohé z nás i nejkrásnějších přírodních prostředí našich hor. Ostrůvky kleče tu střídají rašelinná jezírka, podmáčené plochy s kopečky rašeliníků, trsy ostřic, suchopýrů, suchopýrků a sušší místa s převažující smilkou a metličkou. Asi nejkrásnější jsou rašeliniště koncem léta, kdy je zdobí bílé chomáčky odkvetlých suchopýrů, nebo na podzim, kdy se většina travnatých ploch zbarví do rezavo-hněda díky žloutnoucím suchopýrkům.
To, že rašeliniště zadržují velké množství vody, je patrné na první pohled a svědčí o tom i řeky a říčky, které tu pramení. Na schopnosti rašelinišť zadržovat velké množství vody se mimo jiné značnou měrou podílejí i mechy rašeliníky, které jsou s nimi takřka neodmyslitelně spjaty. Rostlinky rašeliníku mohou pojmout 20 až 30krát, u některých druhů dokonce i 50krát větší množství vody než je jejich hmotnost při úplném vysušení.
Rostlinky rašeliníku rostou neustále do výšky, zatímco ve své spodní části postupně odumírají. Lodyžka rašeliníku tak může dosahovat délky až 2 metrů, svrchní živá část rostlinky měří ale nejvýše několik desítek centimetrů. Pod vodou, za nedostatku kyslíku, vzniká přeměnou odumřelé hmoty rašeliníků a některých dalších rostlin (např. suchopýrů a ostřic) rašelina. Její vrstva přibývá každý rok o několik milimetrů a její celková hloubka může za staletí až tisíciletí dosáhnout několika metrů. Rašelina má vynikající konzervační účinky, a proto se v ní zachovávají neporušená například pylová zrna rostlin. Ta jednak pocházejí z rostlin rostoucích přímo na rašeliništi, a jednak jsou na rašeliniště zanášena větrem z blízkého i vzdáleného okolí, a to často ve velkém množství . Tak jak jsou každoročně pylová zrna překryta tenkou vrstvou rašeliny a zakonzervována, vytvářejí se postupně na rašeliništích cenné „přírodní archivy“, které nám mohou mnoho prozradit o změnách rostlinstva během posledních několika tisíciletí. Na základě počtu pylových zrn lze soudit nejen na to, jaké rostliny v určité historické době na rašeliništi a v jeho okolí rostly, ale i na jejich početnostní zastoupení. Tak například pylové analýzy profilů odebraných na Úpském rašeliništi ukázaly, že v době před 2 500 – 600 lety převažovaly v Krkonoších v horském stupni lesy s převahou jedle, zatímco v mladším období zde postupně převládl smrk. Pomocí rozborů pylových zrn lze i stanovit, kdy se určitá rostlina objevila poprvé v dané oblasti. Např. nálezy pylových zrn šťovíku menšího, obilnin a kopřivy z období před 800 – 600 lety z Pančavského rašeliniště svědčí o intenzivním osídlování krkonošského podhůří. Rozbory pylových zrn nejsou snadnou záležitostí, jak by se na první pohled mohlo zdát, a tato metoda má i svá omezení. Přináší však velmi cenné údaje o vývoji vegetace v dobách dávno minulých.