stélka - korovitá

- lupenitá

- keříčkovitá

svrchní vrstva korová

řasová vrstva

dřeňová vrstva

spodní vrstva korová

rhizoidy

rhiziny

symbióza

autotrofie

heterotrofie

fragmentace stélky

soredie

bioindikátor

 

Jelínek J., Zicháček V.: Biologie pro střední školy gymnazijního typu, kapitola Lišejníky

Výuková prezentace lišejníky - http://biologie.amoskadan.cz/files/bi_prezentace.htm

 

 

 

Zdroj obrázků: http://cs.wikipedia.org (kliknutím na obrázek zjistíte název druhu a podrobnější informace o něm)

 

Vnější povrch lišejníků je kryt ……………………., která je tvořena jednotlivými těsně k sobě přiléhajícími …………………buňkami. Následuje vrstva ……………….., pod kterou bývá nejsilnější bílá vrstva ………………….. Ta je tvořena volně propletenými houbovými vlákny (hyfami) tvořícími jakousi pavučinku, do které houba pojme značné množství ……………... Spodní strana stélky bývá kryta spodní …………….. . S podkladem je lišejník spojen jednotlivými houbovými vlákny (rhizoidy) nebo jejich svazky (………………).

 

 

Z hlediska humánní výživy nejsou lišejníky ani teoreticky příliš atraktivní surovinou: vždyť např. suchá stélka pukléřky islandské obsahuje jen asi 2 % bílkovin a přibližně 1,5-2,4 % celulózy a ligninu, v dutohlávkách je bílkovin asi 2,6-2,9 %, minerálů okolo 1,8-2,2 %, tuků 1,8-2,2 %, ale 93,4-94,4 % cukrů. Ty však více než z poloviny tvoří polysacharidy lichenin a izolichenin, které člověk – na rozdíl od sobů a některých bezobratlých – neumí ve své trávicí soustavě využít, neboť není schopen narušit chitinovou stěnu houbových buněk. Z hlediska získání energie jsou tedy tyto látky pro člověka bezvýznamné, i když na sebe ve střevě mohou vázat vodu, tím zvětšovat objem a napomáhat střevní peristaltice. Lišejníky mají pomalý metabolismus, a proto jejich stélka také velmi pomalu roste. (např. dutohlávky bývají rychle rostoucí – až 6 mm za rok). Stejně tak i pomalu regeneruje. Klesne-li obsah vody ve stélce pod 30 %, látková výměna se zatavuje úplně. Probíhá ale i při teplotách kolem 0°C, maxima dosahuje při 15-20°C.

 

(Zdroje: SKALKA, Michal. Praktické využití lišejníků člověkem. Živa, 2003, no. 6, s. 253

SKALKA, Michal. Lišejníky a prostředí. Naše příroda, 2009, no. 1, s. 29)

 

a) V našich podmínkách rostou lišejníky nejvíce v létě a na podzim, tedy v době, kdy jsou nejvhodnější teploty.

b) V našich podmínkách rostou lišejníky nejvíce na jaře a na podzim, v době, kdy je vedle příznivé teploty také dostatečný přísun vody.

c) Lišejníky rostou nejlépe na podzim a v zimě, protože mají největší přísun vody ze srážek i vzdušné vlhkosti. Teplota není rozhodující.

d) Lišejníky rostou nejlépe v létě, protože mají optimální teplotu a dostatek vody.

 

a) v řasové vrstvě, která ji využívá pro fotosyntézu

b) v rhizinách a rhizoidech, které vodu nasávají a skladují

c) v dřeňové vrstvě tvořené jemnou sítí houbových vláken

 

 

 

Lišejníky mají pro lidstvo překvapivě velký význam, kterým se dokonce zabývá samostatná věda, zvaná etnolichenologie. Nejčastěji se lišejníky používaly a používají jako barvivo, ale známé jsou i lišejníky užívané k léčbě a jako potravina. Barviva i účinné látky v lécích jsou sekundární metabolity lišejníků.

 

Barviva se z lišejníků získávají tak, že se stélky uvaří ve vroucí vodě nebo se fermentují v moči. V Severní Americe je významný lišejník Letharia vulpina, z něhož se získávala žlutá barva. Také ve Skotsku se používala barviva z lišejníků – především hnědé a červené barvy. Z lišejníků rodu Roccella se na Kanárských ostrovech, Kapverdách, Madagaskaru a v Indii získávala fialová barviva, kterým se říká orceiny.

 

Využití lišejníků jako léčiv se dá vysvětlit tím, že lišejníky obsahují velké množství (často unikátních) sekundárních metabolitů, z nichž část má antibiotické účinky. Kyselina usnová z lišejníku provazovka (Usnea) patří k nejznámějším. Užívá se i pukléřka islandská (Cetraria islandica), a to jako prostředek proti kašli. Lišejníky se také sbíraly jako potravina, a to téměř po celém světě. Sice obsahují některé toxiny nebo nestravitelné polysacharidy, ty se však některými metodami dají odstranit. V Evropě byl široce využíván lišejník pukléřka islandská, z níž se připravoval chléb, kaše, polévka i salát. V Severní Americe byl konzumován lišejník Bryoria fremontii. Dutohlávka sobí (Cladonia ranginifera) se tradičně vyjímala z předžaludků ulovených sobů a posléze byla konzumována.

 

Obr.: Pukléřka islandská (zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Lišejník)

 

Lišejníky se používají nebo používaly i k výrobě alkoholu, kosmetiky, parfémů, jako dekorace, na textilní vlákna, jako potrava pro dobytek, palivo, v průmyslu jako výchozí surovina, k vyčiňování kůží, k lákání zvěře při lovu, jako repelent proti hmyzu, jed, konzervant, k různým magickým rituálům a dokonce jako narkotikum a halucinogen. Dnes se lišejníky užívají také k určování stáří usazenin a k bioindikaci čistoty ovzduší.

 

Některé nitrofilní druhy na Aljašce původní obyvatelé využívali k lovu svišťů, protože tyto lišejníky rostly na místech, kde zmínění hlodavci zanechávali své (na dusík bohaté) exkrementy.

 

 

Podle legendy severoamerického kmene Menomini jsou lišejníky strupy spadlé z hlavy boha jménem Ma'napus, podle jiné verze strupy z jeho hýždí, které si způsobil, když se smekl po prudké skále. Indiáni kmene Paiute z Nevady nazývali oranžové a žluté skalní lišejníky „semeno ještěrů“. Leguánci druhu Sceloporus occidentalis totiž dělají na skalách drobné pohyby těla dolů a nahoru. Indiáni kmene Okanagan mají několik legend na téma, jak vznikl lišejník Bryoria fremontii. V jedné se kojot pokouší ulovit labuť. Ta však vzlétne a kojota vezme s sebou do vzduchu. Pouští ho až ve výšce, kojot padá do stromů a srst se mu zamotává ve větvích. Potom promění kojot své chlupy v lišejník slovy: „Má srst nesmí být zmařena. Lidé tě budou sbírat a připravovat z tebe jídlo“.