Definice pojmu

Dekubity (proleženiny, tlakové léze, vředy), jsou rány, vyvolané zejména působením lokálního tlaku na kůži. Rozsah odúmrtí tkáně závisí na vzájemném působení intenzity tlaku, době působení tlaku, odolnosti organismu na tlak, celkovém stavu postiženého a na vlivech zevního prostředí.

Příčiny vzniku

Je-li intenzita tlaku působícího na tkáň vyšší než normální krevní tlak v kapilárách, tj. 4,27 kPa, dojde k zástavě krevního oběhu, a to buď formou totální ischémie nebo kapilární stázy či kombinací obou. Tento stav způsobí poškození až odumření tkání ležících mezi kostní prominencí a podložkou.

Dekubity se mohou vytvořit kdekoliv na těle. Za nejčastější místa vzniku můžeme považovat sakrální oblast, paty, sedací kosti, oblast nad velkými trochantery a také vnější kotníky.

Dekubity vznikají mimo výše uvedené příčiny také působením tření, kdy dojde ke vzniku smykových sil, které způsobují posunutí kožních vrstev proti sobě s následným útlakem cév. Kromě toho dochází ke tření kůže o podložku. Tak jsou poškozovány povrchové vrstvy kůže.

Klasifikace dekubitů

Pro klinické hodnocení dekubitů je důležité si uvědomit, že tlakové léze postupují z hloubky na povrch. Proto i nepatrné známky na povrchu kůže mohou znamenat již rozsáhlé poškození pod povrchem.

I. stupeň

Prvním příznakem tlakového poškození je mírný edém namáhané oblasti a jemné zarudnutí kůže (tlakové léze bez poškození kůže = erytém). Tyto změny jsou zcela reverzibilní (vratné).

II. stupeň

Postižená oblast je edematózní (oteklá), má likvidní zbarvení kůže. Po tlakové zkoušce se neobnoví oběh. Někdy se objeví tlakové léze s částečným poškozením kůže = puchýř, místy bývá obnažená škára (corium). Je primárně poškozeno podkoží i s částí cév pro kůži, a ta proto může druhotně odumírat. Spontánní epitelizace je ve většině případů možná.

U tohoto stupně je charakteristické poškození všech vrstev kůže, které může dosahovat až k fascii (nekróza). Tlakovou oblast dekubitu kryje buď suchá, černá eschara (krusta), nebo rozbředlé nekrotické masy. Po eliminaci odumřelých tkání vznikají vředy s široce podminovanými okraji, protože defekt podkoží je vždy větší než defekt kůže. I zde je možné spontánní zhojení, ale trvá několik měsíců i let. Po zhojení vzniká tenká atrofická jizva, těsně naléhající na kost, která se i při malém tlaku snadno rozpadá a vzniká tak chronický defekt.

IV. stupeň

Zevní vzhled tohoto typu dekubitu může být stejný jako u předešlých, ale kromě ostitid kostního podkladu je navíc doprovázen artritidami sousedních kloubů (kyčelní, sakroiliakální, kolenní, loketní apod.) = vřed. Spontánní zhojení není možné, proto se téměř vždy přistupuje k operačnímu řešení.

Léčba

Terapie dekubitů je složitý komplex opatření, týkajících se jednak celkového stavu člověka a jednak tlakových lézí. V první řadě se musí přistoupit k léčbě základního onemocnění a ke zlepšení celkového stavu. Jestliže došlo ke vzniku dekubitu, je v léčbě možné zvolit léčbu konzervativní nebo operační. Volba terapie spočívá v posouzení stupně dekubitu a základního onemocnění pacienta.

Prevence

Vzhledem k tomu, že známe příčiny vzniku dekubitů, známe i způsoby jak jim čelit. Pro jejich uplatnění platí tyto zásady.

1. polohování

Jde o systematické, přesnými pravidly se řídící, časové změny polohy pacienta. Doba působení tlaku je zkracována tak, aby nevzniklo poškození tkáně. Polohování je základní a nejúčinnější prostředek proti vzniku dekubitů.

2. blokování nepříznivých zevních mechanických vlivů

Základní podmínkou je suché, dokonale upravené lůžko s měkkou antidekubitní matrací a napnutým prostěradlem. Neodmyslitelnou součástí dobře upraveného lůžka jsou polohovací pomůcky.

3. hygiena

Jedná se o soubor opatření minimalizujících nepříznivé chemické zevní vlivy a infekci. Především jde o omezení nepříznivého vlivu stolice, potu, moči, vaginálního sekretu a infekce na kůži pánevní oblasti.

4. normalizace celkového stavu

Zatímco v minulých bodech se preventivní opatření týkala převážně ošetřovatelských technik, zde má přední úlohu lékařská péče. Na základě provedených vyšetření získá lékař představu o stavu pacienta a naordinuje příslušnou terapii. Zde je nutné zdůraznit důležitý fakt, a to, že nezlepší–li se celkový stav pacienta, především výživa, veškerá ostatní preventivní opatření budou málo účinná a eventuální dekubity se nebudou hojit.

5. rehabilitace

Nedílnou a velmi důležitou součástí prevence je rehabilitace. Ta se snaží podporovat návrat hybnosti a obnovit soběstačnost. Obecně platí, že je nutné začít co nejdříve. Způsob a intenzita (rehabilitace fyzická i psychická) se však musí individualizovat, aby nevhodným způsobem nedošlo k poškození pacienta. Proto je také důležitá spolupráce celého týmu zdravotníků, kteří se o pacienta starají.